Ing. Mgr. Jiří Staníček se věnuje terénní práci již 21 let. Dlouhodobě ovlivňuje Harm Reduction praxi v České republice.  Přinášíme loňský rozhovor s ním.

V roce 2012 slavil Mgr. Ing. Jiří Staníček, aktuálně vedoucí Terénních programů o.s. Laxus, 20 let v nízkoprahových službách. Gratulovali jsme a zeptali jsme se na všechno možné.

Jsi neuvěřitelných 20 let v oboru. Byl jsi první terénní pracovník v české kotlině?

Prvními terénními pracovníky byli myslím Petr Šíma z Mostu, nebo možná Dr. Hana Malinová, takže jsem první nebyl, ale bylo to fousJ. Petrpřed pár lety zemřel, tak tímto na něho vzpomínám. 

Jak ses dostal k práci v oboru? V roce 1992 jsi začal dělat terénní práci pod Diakonií v Milíčově domě v Jaroměři.

Náhodně jsem se potkal s modelem terénní práce. V Holandsku jsem viděl lidi, kteří působili v komunitách s imigranty a uprchlíky, vyhýbajícími se úřadům. Něco jsem si o tom sehnal, byly to sice jen takové útržky, ale pomohlo mi to udělatsi alespoň nějakou představu. Natolik mě to zaujalo, že jsem se rozhodl, že to chci dělat.

Měla Diakonie v Milíčově domě inspiraci z Německa, od prof. Spechta a německé Diakonie?

Inspiraci z Německa jsme neměli. Česká Diakonie tehdy zakládala různá střediska a já jsem se v té době setkal s lidmi, kteří chtěli něco založit. Měli tehdy pouze velmi obecnou představu o něčem, čemu se dnes říká denní centra. To byla pro mě výhoda, protože se mi je podařilo přesvědčit, že by tam mohl působit také terénní pracovník, teda já J. Původně jsme to plánovali jako komunitní centrum, ale postupem času se s toho stalo NZDM.

Jak si pamatuješ vznik pozice terénního sociálního asistenta? Chvíli jsi pracoval i pod okresním úřadem...

To už jsem pracoval v Diakonii a jezdil jsem po všech možných akcích, kde se o terénní práci mluvilo. Takhle jsem se setkal se Zuzanou Havrdovou, která se tehdy v Čechách snažila prosadit koncept komunitní sociální práce. Založila sdružení na podporu komunitní práce KOPRA a v té době jsme spolu docela spolupracovali. Setkal jsem se také s lidmi z MPSV, kteří tehdy modelovali projekt terénní práce - sociální asistent. Na tom bylo velmi dobré to, že jsme se mohli jezdit vzdělávat do Saska, do Chemnitz a na zdejší univerzitě se učit terénní práci jako profesi. No, a abych mohl být součástí téhle party na školení, pracoval jsem asi rok nebo dva jako sociální asistent pro okres Náchod. Nicméně Němci stavěli terénní práci na bázi sociální pedagogiky a já jsem přece jen měl svou profesní identitu postavenou na sociální práci. Na tom měl v mém případě lví podíl psychoterapeutický výcvik, kterým jsem v té době procházel. Tam jsem si ujasnil, že nechci být terapeut, ale sociální pracovník a že chci pracovat s lidmi na ulici, respektive tam kde žijí, tam kde jsou tady a teď.

To mluvím o cca druhé polovině devadesátých let. V té době se část teréňáků přesunula do nízkoprahových center, postavených podle německých zařízení pro děti a mládež. Zbytek šel dělat poradenské služby a ulice se poněkud vyprázdnily. Do jisté míry to podle mého názoru bylo dáno i tím, že po letech práce stále nebylo moc jasno, co by měli lidi v terénu dělat. Nebyla společenská zakázka, takže není divu, že ti vzdělanější se z ulice stáhli do center, kde ta situace přece jen byla jasnější - volnočasové aktivity a poradenství. Na druhou stranu si myslím, že první generace neuměla s klienty mluvit, proto bylo jednodušší chytit se nějakých činností, zařídit si prostory, za který ty svoje komunikační nejistoty lépe schováš. Podle mě z toho i logicky vyplývá, proč se v té době nejvýznamnější skupinou v terénní práci stali lidi přes drogy.

Jednou z podstatných okolností na konci první dekády terénní práce v ČR bylo to, když se někdy v roce 98 objevili Thomas Larkin a John Lundberg. Tyhle sympatický chlapíci z Dublinu na mě zapůsobili jako zjevení, když nám někde na Klíčově vykládali spoustu věcí o terénní práci s uživateli drog. Podle mého soudu tréning motivačních rozhovorů, který se z tohohle setkání vzešel, výrazně ovlivnil terénní práci na pár dalších let. Zjistili jsme, že to o čem tihle Irové mluví, docela zapadá do toho, co se tak nějak intuitivně a neuměle pokoušíme na ulici dělat. Tedy, že lze smysluplně pracovat i s takzvaně nemotivovanými klienty, které nikdo nechce.

Já jsem tehdy končil ve výcviku PCA a všichni říkali, že pokud chci pracovat s lidma, co berou drogy, tak mám jít do SUR, že Rogers nefunguje. A pak se objeví chlapíci z Irska, kterýříkají: „Nefunguje? My jsme si mysleli, že to je to jediný, co funguje..." Říkali taky třeba věci typu, že i když na ulici lidi nevyléčíme, můžeme vnést řád do jejich užívání. No, a že se často stává, že se do toho řádu ty drogy prostě nevejdou. Po letech jsem tenhle pohled na terén znovu objevil. Myslím, že to tak nějak funguje. Řád v braní je lepší než chaotická abstinence.Mě osobně to mi zní docela dobře, sám mám rád řád a strukturu a celý ty roky si můžu všímat toho, co a jak na ulici funguje ...., když tam je člověk v práci J. Ale jsou to věci, které oceňuji třeba až teď, po letech.

V Milíčově domě jsi pracoval do roku 1998. Můžeš zhodnotit tohle svoje profesní období? 

Bylo to hledání profesní identity a ukotvení. Tehdy ta práce ani neměla název a já nevěděl, co jako profese jsem J. To se potom těžko něco tvoří. Ideakomunitní práce, o kterou jsme se tehdy pokoušeli,se moc neujala. Bohužel ani nikde jinde v ČR. Myslím, že je pro nás pořád moc komplikovaná, hlavně tím, že profesionální pracovník není klíčovou osobou „v pomáhání". Tou jsou klienti, svépomocné aktivity ... síla a zdroje komunity. Profesionál je tam v roli facilitátora a tak nemá ty zásluhy za záchranu lidí ;). To je pro nás „odborníky" asi pořád moc silná káva.

Takže experiment s komunitním centrem moc nevyšel a program se posunul do polohy dnešních NZDM, vymezila se cílová skupina a šlo to rychleji. Základní zkušeností pro mě z té doby je, že pokud chceš budovat službu, musíš vědět pro koho. Odtud moje úchylka pro zřetelné vymezení cílové skupiny, které jsem dlouho přinášel jako téma na různá setkání.Když si jako pracovník (respektive zařízení) vyjasním kam a za kým jdu, tak mám daleko větší šanci sekonkrétního člověka doptat a pojmenovat, co potřebuje.

Ještě je jedna věc, která mne ovlivnila. Na počátku Diakonie byl barák, který se opravoval a přestavoval na centrum. Takže my jsme první tři roky stavěli a budovali. Usoudil jsem, že už nikdy nechci pracovat v organizaci, která vlastní nějakou nemovitost .... Což je asi další důvod, proč mě baví pracovat v terénu.

Poté jsi přišel do Hradce Králové do terénních programů Laxus.

V Laxusu jsem působil zhruba od přelomu roku 95 a96 na takovej miniúvazek. Měl jsem za úkol postavit terénní program, což mi ale zvenčí moc nešlo. Takže jsem tam v roce 1998 nastoupil na celý úvazek a to už bylo lepší. Ta práce mi sedla a tak se jí snažím držet až do teď.

Jak tehdy (v roce 1998) vypadal terén? Byli klienti ve větší „stíze" než nyní - báli se být v kontaktu se službami?

Ani ne. Spíš to bylo o tom, že jsme to neuměli dělat. Tenkrát se řešilo třeba to, zda vůbec klientům říkat, že jsme terénní pracovníci, nebo jestli je pro tuhle práci důležitá odbornost, nebo vlastní zkušenost s braním. Dnes to zní až legračně, ale tehdy bylo tématem i to, jak má terénní pracovník vypadat a co má mít za oblečení. A samozřejmě nekonečné debaty o tom, zda pro tuhle práci jsou nutný zkušenosti s drogama. No tak si představ, jak to tenkrát působilo, když jsem všude hrdě hlásil, že my, teréni z Laxusu, na ulici klientům říkáme, že jsme právě teď v práci a že jsem nikdy drogy nebrali. Dnes to asi působí jako blbost, ale tenkrát to myslím byla docela odvaha. Spoustu lidí jsem tím štval. (Mimochodem na druhou stranu mi dodnes spousta klientů nevěří, že nejsem starej feťák. Pro mě je to vlastně kompliment. Já to totiž slyším tak, že mi tím dávají najevo, že vnímají, že jim rozumím. Konec konců moje kariéra u drog už trvá pár let, že jo ;)

Nejdůležitější podle mě bylo to, že jsme se s lidmi na ulici učili mluvit. Jim to bylo divný, nechápali nás, co po nich chceme, když je nechceme dokopat do léčby. Klienti byli vystíhovaní asi stejně jako dnes, to jen my jsme s tím neuměli zacházet. Dnes už je to naštěstí jinak. Výměnné programy jsou samozřejmostí a to je dobře. Konec konců česká situace u HIV a u žloutenek to jasně ukazuje.

Zmínil  ses o setkání s Timem Rhodesem, což je autor knihy Terénní práce s uživateli drog, která ovlivnila českou praxi...

Potkal jsem se s ním v 90. letech a bylo fajn vidět, jak na rozdíl od českých kvantitativních výzkumníků nebyl vůbec akademický. Byl prostě takový kvalitativní J. Mluvil o svých výzkumech drogové scény, jak se snaží odhalit změny a jak je včasné odhalení těchto změn na scéně důležité a co že se může stát, když se je nepodaří odhalit včas. A já mu na to říkal, že u nás (v té době), se odehrávají změny pořád.  A on na to řekl: no tak se zaměřte na ty věci, které zůstávají stejný. Jak prosté a jak objevné J Taková setkání mám rád. Dávají mi odvahu vidět jednoduché věci jednoduše. Konec konců i od něj jsem pochytil takové ty obyčejné fungující věci ... jako na příklad, když něco nevíš o drogách a braní, tak se prostě zeptej těch, co to dělají ... tedy klientů.

Zapojil ses do práce na zavádění kódování a do definice výkonů, na standardech a do dalších aktivit formujících dnešní podobu harm reduction. Můžeš říci něco k tomu? 

Geroj (Petr Hrdina) dělal na výzkumném projektu s nějakou americkou organizací a odtud donesl kódování. Odtud jsme se pokusili přenést kódování na klienty a kupodivu jsme zjistili, že to funguje i v Čechách. V té době jsme byli schopni spolehlivě spočítat kontakty a stříkačky a tím to většinou končilo. Klient byl anonymní a tím pádem bylo skoro svatokrádežné se o něm pokoušet zjistit nějaké informace a, hrůzo hrůz, ještě se pokoušet ty informace někde shromažďovat. Takže se zavedením kódů jsme měli nástroj, jak udržet anonymní bezpečí klienta a současně jsme byli schopni ho odlišit od dalších x podobných lidí. To podle nás byl důležitý krok k nějaké cílenější práci i na té ulici. Dělalo na tom tehdy víc lidí, třeba Petr Matoušek a Luděk Kalousek. Měli jsme společnou vizi a cíl, chtěli jsme o svých klientech a své práci s nimi víc vědět ... a nebáli jsme se zeptatJ. Jenže když jsme prezentovali první model sběru dat o klientech, strukturu činností a dokonce i to jak tyhle informace propojit, tak jsme docela narazili. Vůbec jsem tenkrát nechápal, proč je to tak konfliktní téma. Dnes si zpětně říkám, že to byl střet dvou konceptů práce v terénu. Jedna skupina lidí se chtěla dozvědět o svých klientech co nejvíc, zajistit si zpětnou vazbu na to, co děláme a jak to vlastně funguje. Opozice přišla od lidí, kteří se ptát nepotřebovali, protože to věděli. Ono to ale vlastně pořád do určité míry trvá. Sice se kóduje a eviduje, ale pro spoustu pracovníků to tím končí. Nechtějí vědět víc, i když můžou. Možná neví, co si s tím počali. Za ty roky jsem si nemohl nevšimnout, že pracovníci s určitými postupy větší problém, než klienti. Častěji než bychom čekali.

Dlouhodobě jsi působil jako ředitel Laxusu. Co k tomuto období?

Pořád mě udivuje, co jsem s tím Laxusem udělal J. Nikdy jsem se nepovažoval za manažera a tak jsem sám překvapenej, jak se mi podařilo vybudovat takovou organizaci. Myslím, že jsem měl docela štěstí na lidi, i když myslím, že jsem v tomto směru docela vybíravej. Asi to souvisí i s tím, co jsem říkal před chvílí. Nechtělo se mi pracovat s lidmi podle toho, jak se oblíkají, jaký mají zkušenosti s drogama, jaký mají politický názory a tak podobně. Snažil jsem se obklopovat lidmi, který něco umí a nebojí se učit se. Taky jsem se naučil dávat lidem prostor, aby mohli růst a vyvíjet se. Myslím, že jsem nebyl ten typ šéfa, který do všeho musí vidět a věci musí jít podle něho.

S rolí ředitele jsem se ale nikdy úplně nesžil a tak jsem celkem rád využil příležitosti, kdy jsem jí mohl předat. Nicméně jsem hrdý na to, že Laxus je docela dobrá značka.

Nyní jsi (ponížil) do pozice vedoucího terénních programů o.s. Laxus a chodíš do terénu. Jaké to je?

Terén krásná a těžká práce. Já jsem rád, že na ní mám zase dostatek času. Při vší úctě k mladým kolegům, člověk se odborníkem nestane za rok nebo dva. Jsem určitě starší a doufám, že i zralejší. Vnímám jinak klienty, víc rozumím fungování v týmu a potřebám kolegů. A hlavně pořád věřím tomu, že „tam venku" se dá udělat hodně práce s těmi, kteří nic nechtějí a které nikdo nechce...a bez baráků, sprch, a praček ;)

Řiditelování je rozhodně důležitá zkušenost, dalo mi to nadhled. Pro mě osobně kariéra není stoupání po organizační struktuře směrem nahoru, ale směřování, rozvíjení a růst. Prostě život. V diakonii jsem byl kdysi taky ředitel a vystoupil jsem z toho do pozice řadového terénního pracovníka Laxusu, protože to byl v té době logický krok. Dnes vím, že to byl dobrý krok a jsem rád, že jsem ho tehdy udělal.

Být dnes v terénu je pro mě dobrej krok dobrým směrem, další krok v kariéře a jsem vážně zvědavej, co všechno se ještě v terénu dá dělat.

Zabýváš se dlouhodobě sekundárním výměnným programem a máš další zajímavé koncepty. Můžeš říct něco k tomu?

Mám spoustu zajímavých konceptů, zkušeností i vizí. Kdo se o tom chce něco dozvědět, ať se přihlásí na moje kurzy J.

Před deseti lety jsi říkal, že neděláš supervizi, jen metodické vedení a garanci, ale lidi to často kvůli penězům nazývají supervize. Jak je to teď, děláš supervizi?J

Pokouším se. Hlavně to zkouším v úplně jiných typech sociálních služeb. Je to dost zajímavý poznávat jaké je to jinde, tak trochu zevnitř. Pro mě je to velké obohacení a doufám, že i pro ně.

Před deseti roky jsem položil otázky: Jaké bys kladl minimální vstupní požadavky na pracovníky nízkoprahových klubů (věk, vzdělání...) - kontaktní pracovníci, vedoucí? Jaké zaškolení by měli absolvovat? Co reflektuješ za dobré a zdařilé v rámci práce nízkoprahových klubů pro děti a mládež v ČR? Jaký předpokládáš další vývoj? V čem vidíš problémy a jaké? Co je potřeba udělat?

A tys odpověděl: „Tyhle věci mi připadají: kdo jsem abych viděl budoucnost..." Jak vidíš zpětně vývoj oboru?

Strávil jsem v posledních letech hodně času s lidmi z naprosto odlišných typů sociálních služeb, takže na jednu stranu vidím, že můžeme být hrdý na to, jak jsme ty naše nízkoprahový služby postavili. Hlavně v oblastech koncepce, modelování služeb a personální práce (vstupní nároky a další vzdělávání, supervize atp.) jsme daleko. Na druhou stranu nám dojem, že nám chybí vazby na „zbytek světa". Když jsme se v počátcích potřebovali hlavně vymezovat a nastavovat svoje hranice, bylo to v pořádku. Dnes bychom ale měli (podle mě) akceptovat to, že už nějaký systém služeb existuje, nějak funguje a že má pravidla daná. No a my jsme jeho součástí. Myslím si tedy, že bychom měli podstatně víc energie věnovat spolupráci s ostatními hráči na tomhle hřišti.

Ptám se lidí na jejich názory na ČAS. Něco k asociaci? Jsi její zakládající člen...

Když vedle sebe postavím ČAS a ANO, tak je jasný, co funguje. ČAS se sice trochu mění ve vzdělávací agenturu, ale pro rozvoj služeb udělal právě vzděláváním strašně moc. A netrpí tím, že ve funkcích musí být lidi, kteří mají sto let praxe. Protože, když ve funkcích sedí lidi jako já, tak mají tolik práce, že nic pořádně nedělají, neposouvají to dál. Na druhou stranu to může být nevýhoda při jednáních, když asociaci zastupuje někdo, kdo je profesně mladý.

Taky se ptám na Petra Klímu...

Mám doma fotku s Petrem, kde spolu sedíme v hospodě, máme pravou rukou podepřenou bradu, v druhý půllitr a tak nějak zasněně koukáme... někam do neurčita J. Mám tu fotku moc rád, je tam Petr tak, jak ho znám a jak si ho budu pamatovat. V loni jsem dostal cenu za osobnost sociálních služeb Královéhradeckého kraje. Je to takovej skleněnej placatej panáček. No a z toho jsem si udělal stojánek na tuhle fotku. Mám radost z fotky i z ceny, pro mě ty dvě věci nějak patří k sobě.

Díky za rozhovor. Ještě přikládáme odkaz na rozhovor, který proběhl s Jiřím Staníčkem před 10ti lety a byl otištěn v bulletinu Ethum: http://www.streetwork.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=1272

Aleš Herzog